Znám zkratku a vidím pěšinu.... Featured

25 srpen 2015 Written by 
Rate this item
(0 votes)

 

  Vzdálenost:  

52km

  Převýšení:  

842m

GPX trasa
ke stažení

Mapa na
Cykloserveru

Profil trasy.

Znám zkratku a vidím pěšinu.... Typické dvě fráze, při kterých některým naskakuje husí kůže, když si vzpomenou na situaci, kdy je slyšeli naposledy.
Náš nedělní výlet začal pohodově a vcelku nudně. Zkontrolovali jsme kola, počkali, až největší brzda konečně natáhne kraťasy a nazuje tretry, a mohli jsme vyrazit. Prvních pár šlápnutí do pedálů a přišla ona památná věta: „znám zkratku“. V tu chvíli super nápad, přece se nepotáhneme zbytečně kolem.
Výborné je, když vám jediný člověk, který onu zkratku zná, ujede hned ze začátku. Když ho v lese konečně najdeme, zjistíme, že najednou došla cesta.  Vracet se přece nebudeme, ono to nějak půjde. Popadneme kola, ohneme hřbety a snažíme se proplazit porostem na horizont, protože tam „vidím pěšinu“.
Táhneme se za světlem jako můry, abysme nahoře zjistili, že jsme se dostali na pole, kterému nevidíme na konec a rozhodně nevidíme pěšinu, která nám byla slíbena. Snažíme se to rozdýchat a najednou zazní už známé: „vidím pěšinu“ a vydáme se za hlasem. Správně, pěšina nikde. To už se pomalu koukáme po velkém a tupém nástroji, kterým bysme dotyčného nejradši pořádně přetáhli. Ale zachránil se v poslední chvíli. Odměnou za tu dřinu nám byl úžasný třešňový sad. Třešničky jako malované, výborné. Začali jsme se cpát jako nezřízení a modlit se, aby se nám cestou neudělalo špatně. Když jsme si dostatečně narvali břicha, snažili jsme se dostat na lepší cestu. Polem řepky, vysoké až po pas to byla docela zábava. Člověk aspoň věděl, že spadne do měkkého. Když jsme za sebou najednou uslyšeli zvláštní chrochtání, už jsme na nic nečekali a trošku přidali. Nikomu z nás se nechtělo zjišťovat, jak moc je ten divočák imaginární.

Po tom, co se zbylí dva členové výpravy (ano, oba chlapi), dohodnou, kudy vlastně pojedeme, cesta pokračuje celkem v poklidu. Pouze poznámka o šmoulí mouce mě málem složí k zemi. Čeká nás hezký sjezd, kde po měkoučké pěšince kola jen zlehka šumí.
Krása. Následuje první technická zastávka – kofola a zmrzka (na ty třešně to nejlepší).
Dostatečně posilněni pokračujeme chvíli po nudném asfaltu, až se napojíme na úsek letošního Porubajku.
Cesta je příjemná a hezky utíká. Slunko nám pere do zad a je horko, ale šlape se nám dobře.
Cestou se snažíme nevyválet v bahenní lázni a nevyráchat v brodu. S koly obalenými bahnem opět řěšíme směr cesty. Já jsem v pohodě, jsem na místě, o kterém jsem doteď neslyšela a zatímco se mí dva kohouti dohadujou o správnosti názoru (nebo větším kohoutku, to nechám na čtenáři ), snažím se ze sebe dostat aspoň trochu bláta, aby se mě děti v civilizaci nelekly.
Konečně se pánové dohodli a my pokračujeme v cestě. Čeká nás opět krásný a dlouhý sjezd, při kterém hezky provětráme hlavy a lehce usušíme propocená trika. Po opětovné lehčí pánské výměně názorů se rozhodujeme, že máme hlad a stáčíme se k Salaši na oběd. Některým postačí vývar, zbytek se rve pagáčema plněnýma masovou směsí.


S plnými břichy jsme se znovu pokusili rozpumpovat nohy směrem na Hradec nad Moravicí a přilehlý hrad Raduň. Všude hromada lidí a dětí. S nadšením jsme se chtěli nasoukat do kostýmu Mimoně, ale bylo na nás nahlíženo jako na cvoky, tak jsme si to radši rozmysleli a pokračovali v cestě. Nedojeli jsme daleko, cestou nám do nosu cvrnkla další hospoda a samozřejmě bylo potřeba doplnit tekutiny.
Po této zastávce nás čekal už jen nechutný asfalt, místy protknutý polní cestou. Silou vůle (někteří díky vnitřní síle Jedie) jsme dorazili do poslední hospůdky, kde jsme nechali nohám spočinout před posledním stoupáním. Slunce bylo dávno pryč a nás skrápěly první kapky deště, když jsme funěli do posledního kopce do Velké Polomi.
Špinaví, smradlaví a vysmátí dorážíme domů a těšíme se na další kilometry.

 

Mapa trasy

 

564 Last modified on úterý, 25 srpen 2015 20:22
More in this category: