Argentina - Expedice Haluz Featured

23 únor 2015 Written by 
Rate this item
(0 votes)

Po mnoha letech odsouvání a výmluv na nedostatek času a dalších blbostí jsem se dokopal k tomu zveřejnit zápisku z deníku kamaráda Petra z naší expedice v Argentině. Přeji příjemné čtení a omluvte prosím případné gramatické chyby.

 

Na úvod

Na cestu na jižní polokouli jsem nikdy ani ve snu nepomyslel, a proto proč jsem se tam vypravil je taková malá rodinná anabáze. Vše započalo kdysi dávno a jelikož se píše rok 2009, tak začátek je někde v roce 1927 tedy před vice jak 80 lety, kdy se můj prastrýc bratr mojí babičky z matčiny strany jménem František Kučnica vydal na dlouhou cestu z malé vesnice Dubňany na Jižní Moravě do Jižní Ameriky za prací. Jaká byla jeho cesta jsem se nedozvěděl, ale vím že se dostal do Argentiny přes Belgii a Francii. Bylo mu 25 let. Zde se oženil a do své rodné vlasti se již nikdy nevrátil. S manželkou Orfelinou měli šest dětí a domov našli v městečku Esquel v Patagonii, provincii Chubut. Dlouhá léta o sobě nedával žádné zprávy a jeho sestra Marie a bratr Matěj o něm nic nevěděli, ozval se až po druhé světové válce jen několika psaními ve španělštině. Až v roce 1974 kdy zemřel napsala dopis manželka Orfelina mé matce Marii Opavské (roz. Belkové).

Pár let si pak posílali pohlednicový pozdrav, nebo dopis. Byl ovšem problém jazykový, protože u nich nikdo česky neuměl a u nás zase nikdo španělsky. A tak korespondence pomalu řídla a zůstala jen na pozdrav o svátcích vánočních a Nového roku. Všechno se změnilo až v srpnu roku 2005, kdy mi volala Markéta z Brandýse nad Labem (prapravnučka Matěje bratra Františka), že přijeli z Argentiny dcera Františka Gladys s vnučkou Cristinou a zda mohou přijet k nám na Moravu, samozřejmě jsme byli rádi a velmi zvědaví. Přijeli jen na tři dny, a tak se mohla moje matka setkat se svou sestřenicí Gladys. Setkání bylo srdečné až k dojetí, zažili jsme mnoho legrace když je máti provázela po zahradě a ukazovala jim stromy přitom pořád mluvila česky a oni vlastně nerozuměli. Díky Markétě a Cristině jsme mohli něco pochytit z rozhovoru a překladu ze španělštiny do angličtiny a opačně. Ukázali jsme jim domek ve kterém se František narodil, prohlédli si město, vinice ,sklípky a blízký zámek Milotice. Za tu malou chvíli se toho moc stihnout nedalo. Ale tímto započalo nové dopisování a posílání fotografií mezi Argentinou a ČR. No a v hlavě teprve teď nazrával sen a touha se do této části zeměkoule podívat.

Při jedné z návštěv přátel ze severní Moravy jsem se o tomto snu zmínil Jirkovi a navrhl, zda by nejel se mnou. Bylo to fajn, že se přidal, je mladý a ovládá velmi dobře angličtinu, tak a jsme dva. Třetí člen výpravy se rozhodl okamžitě když jsem jí o plánované cestě řekl. Přidala Markéta a byli jsme tři. Cestu jsme nejprve pojmenovali a to EXPEDICE HALUZ, neboť na Slovácku se větvi říká haluz a mi se vypravili za větví rodiny, proto haluz. Pak následovalo určení termínu cesty, vybrali jsme měsíc únor 2009.Všem to vyhovovalo, Jirka měl po zkouškách na vysoké a v zemědělství je klidné období. Již od počátku roku 2008 jsem pomalu sháněl vše co se cesty týkalo, informace, mapy a přečetl jsem spoustu cestopisů. Letenky jsme objednávali na podzim asi půl roku předem, nebyl to až tak velký problém. Potom jsem začal s doplněním nějakého vybavení na cestu jako batoh, foto, kamera, oblečení a hlavně finance. V Esquelu naše rozhodnutí přijali s nadšením a tak nám již nic nebránilo v cestě za dobrodružstvím. Pár mailů Cristině kdy přiletíme a kam. Připravit nějaké dárky zvláště foto album naší rodiny, drobnosti atd. Naší cestě ovšem předcházela jedna velmi smutná zpráva, zemřela mě v lednu maminka Marie Opavská a tak jsem jim vezl s sebou i smuteční oznámení. Letenky byly již zaplaceny a termín uzavřen, nedalo se jinak, letíme. Takto nějak vznikla expedice HALUZ a jak jsme dál pokračovali se budu snažit popsat v těchto zápiscích. A jedem na to...

 

Před cestou a cesta

Argentina_0001_2.JPG
Plán cesty

Letenky jsme si objednali přes letušku.cz na podzim 2008 v listopadu, letěli jsme leteckou společností Iberia. Letenka z Vídně do Bariloche a zpět z Buenos Aires do Vídně vyšla na 27000 Kč včetně poplatků. Letenky nám zajistila agentura Asiana v Praze kde je Markéta vyzvedla a den před odletem tedy 5. února přijela k nám, protože odlet byl z Vídně a to 6. února v 19:30 hodin do Madridu. Z Madridu do Buenos Aires a odsud do San Carlos Bariloche. Tak tedy ve čtvrtek 5. února 2009 jsme se sešli u nás doma a při dobrém vínku probírali poslední věci před odletem, co kdo zapomněl přibalit a co kdo má navíc. Naše batůžky oproti Markétě neobsahovaly ani šminky, voňavky, žehličku na vlasy a jiné pro nás nepodstatné věci, nám nesměl chybět tekutý penicilin, foto výbava a i tak váha byla slušná. Večírek se opravdu vydařil ráno 6. února jsme vypadali jako po letu balónem. Oběd na rozloučenou jsme absolvovali v restauraci LIVI p. Chytila, mého spolužáka, který již v Argentině již byl. Popřál mnoho zdaru na cestu a doporučoval návštěvu města a okolí Mendozy.

Asi v 15:00 hodin jsme vyrazili autem s Milanem a Marcelou (rodiče Jirky). Do Vídně z Dubňan není daleko asi stovku km. Cesta byla ovšem dost krutá, ve Vídni samý semafor a jako naschvál pořád červená a zácpy. Ale zvládli jsme to a asi hodinu před odletem jsme po marném hledání terminálu 4 (Vídeň má jen 2) stáli ve frontě na odbavení. Mě chytal infarkt z běhu s báglem na zádech. Rozloučení s Milanem a Marcelou a už není cesty zpět. Letadlo mělo hodinku zpoždění, tu trávíme posedáváním v letištní hale. Nasedáme do eroplánu Airbus A-320 a směřujeme do Madridu. Let trval 3 hodinky. Občerstvení v letadle si musel zaplatit každý sám. Markéta zakoupila jeden z mnoha parfémů.

Argentina_0013.JPG
Nekonečný terminál v Madridu

Po přistání jsme ihned hledali terminál na Buenos Aires. Našli jsme jej celkem dobře, je vidět, že angličtina a sledování cedulí je třeba. Dokonce jsme jeli i metrem. Zajímavé, letiště zeje prázdnotou. Z Madridu máme odlet v 01:45 hodin tedy již v sobotu 7. února. Odlétáme celkem přesně opět leteckou společností Iberia a letounem tentokrát poněkud větším čtyřmotorovým Airbus A – 340. Místa v letadle máme dobré v zadní části vedle sebe tak Markéta sklidila pochvalu před natočeným motorem. Cesta byla poněkud únavná asi 12 hodin, ale při poslechu hudby, čtení knížky a s plným pohárkem španělského červeného utekla dobře. Jen Jirka má výhodu usne kdykoliv, kdekoliv a v jakékoliv pozici. O tom se ještě mnohokrát přesvědčíme.

Do Buenos Aires na mezinárodním letišti Ezeiza (EZE) jsme přistáli dopoledne v 10:15 hodin času Argentiny. Velmi únavná fronta na odbavení asi 1,5 hodiny, razítko do pasu a jsme před letištěm. Další část letu nás čeká z letiště asi 50 km vzdáleného I když pořád v Buenos Aires a to Jorge Newbery. Buenos Aires je hlavním městem Argentiny. Jedná se zároveň o největší město a důležitý přístav. Město leží na jižním pobřeží řeky Rio de la Plata (známější pod názvem River Plate) a na jihovýchodním pobřeží Jižní Ameriky. Před letištěm nám nabídl taxi, že nás tam za padesát odveze a to byla naše první špatná zkušenost a naštěstí i poslední. Pan taxík byl milý a zavazadla si odvezl až k autu, cestou nám ukazoval zajímavosti, projížděl středem Buenos po hlavní ulici řídil jak Fitipaldi a my měli celkem času dost, protože odlet směr San Carlos Bariloche máme až v 16:00 hodin. Zase nám batohy s auta vyndal, ale při placení nechtěl padesát pesos (asi naše 300 Kč), ale padesát dolarů US (asi 900 Kč), tak to byla ta zkušenost, ovšem naše chyba, i když za těch pár stokorun navíc ta cesta zase byla pohodlná.

Do odletu jsme posedávali v letištním bufetu, popíjeli např. vodu SER. Markéta měla bobky, co s parfémem zakoupeným v letadle, zda při kontrole projde. Jedna verze byla než ho nechat na letišti radši vylít do mé botky, aby nesmrděly nohy. Rychlým dechem tři cigárka a po projití kontrolou bez ztráty voňavky nasedáme na let Buenos Aires – Bariloche s argentinskou leteckou společností Aerolineas Argentinas. Let probíhal nádherně, bylo volné místo přes uličku u okna a tak nejen Markéta, ale I já se mohl kochat tou nádherou. Hory a pláně a ohromná rozloha protkaná jezery a řekami.

Argentina_0088.JPG
Jezero Nahuel Huapi

Přílet do Bariloche dle plánu v 17:30 hodin místního času. U nás o 6 hodin méně. Po dosednutí na letišti a odbavení zavazadel, sláva bez úhony, jsme vešli do letištní haly, kde nás již očekávala Gladys s Cristinou. Přivítání bylo srdečné a do jisté míry kouzelné, když si představím, že takovou dálku a za takovou dobu se na této půdě objevil člověk aspoň trochu patřící k této rodině.

Protože z Bariloche do Esquelu je asi 350 km (a to jsme ještě neznali stav silnic) děvčata objednala jeden nocleh v hezkém bungalovu kousek od jezera.

Argentina_0107.jpg
Noční radnice v Bariloche

Po ubytování a troše odpočinku a hygieny jsme vyšli na prohlídku okolí zvláště jezera Nahuel Huapi. San Carlos de Bariloche je hlavní město departmentu Bariloche. Rozkládá se na úpatí And. San Carlos de Bariloche je obklopené jezery. Město je známé pod zkráceným názvem Bariloche. V roce 1672 jezuité z ostrova Chiloé založili na pobřeží jezera Nahuel Huapi misi. Po té byla oblast osídlena dobyvateli z Německa, Itálie a Švýcarska. V roce 1930 tu bylo postaveno město ve stylu alpské architektury. Budovy byly zhotovené ze dřeva a kamene. San Carlos Bariloche je proslulé město čokolád. Jezero Nahuel Huapi je vyhledávaným cílem rybářů. Večeři jsme chtěli v mexické restauraci, ale bylo tam pořád obsazeno, tak jsme nakonec uvítali místečko v malé pivnici. Jídlo skvělé, pivko také a živá hudba do ouška, co víc si přát po daleké cestě. S Gladys a Cristinou jsme konverzovali o domově, Jiřík a Markéta dobře překládali. Pivko a stůl studených specialit nás skvěle zdržel až do 01:30 hodin a tak hurá na kutě, sprcha a spát. Ráno nás čeká cesta. Samozřejmě doufám, že Jirka nebude chrápat, spíme v jednom pokojíku. Ráno sice říkal, že kolem chaty jezdil nějaký bagr, ale to se mu jistě zdálo po tom pivu. Ráno vstáváme v pohodě, děvčata už nám vaří maté, mě kafe a fotíme před bungalovem, taky píšu nějaké poznámky do sešitku.(FEBREDO se řekne kronika).

Argentina_0156.JPG
Před čokoládovnou "Babička Goia"
Argentina_0196.JPG
Typická místní "rychlostní" komunikace

Odjíždíme a zastavujeme se na snídani v hezké, útulné cukrárně s názvem “ U čokoládové báby”.(babička Gaya). Kupujeme první dárečky a věříme, že než přijedeme domů se nerozpustí. Je 8. února neděle. Vyjíždíme po průjezdu městem směr Esquel. Okolí Bariloche je nádherné, krásné hory a jezera. U jednoho jsme zastavili a fotili a fotili. Jezero Gutierrez a Mascardi. Silnice asfaltová skončila a jelo se po upravené štěrkové cestě jen se za námi prášilo, rychlost max. 40 km/hod .Po cestě s mírnou odbočkou nás Gladys zavezla do vesnice Cholila, kde právě probíhala už třetí den slavnost masa FIESTA ASADO s jarmarkem. Přijeli jsme tam asi v 13:00 hodin. Všude hlahol, plno lidí, muzika, různých stánků se vším možným. Prodávaly se tu většinou kožené opasky, nože, sedla na koně, ale i stejné nebo podobné pitomosti jako u nás na hody. Líbili se mi krásně po kovbojsky nastrojení malí poníci někteří i s vozem a „hobre“ vedle něj byl s bezva kloboukem, taková westernová atmosféra. Ale nedostatkem byl neskutečný odpad všude na zemi poházené kelímky a tácky od jídla, to na mě působilo dost negativně. Jiná země jiný mrav.

Prošli jsme celý areál až k velkému plácku kam takový malý náklaďáček vozil neustále dřevo, ne malá polínka, ale polena 30 cm průměr a přes metr dlouhá a ty házeli chlapi dokola toho plácku na oheň, maso

Argentina_0239.JPG
Příprava na Fiesta Asado

zatím nikde. Mýlili jsme se, za moment tu byl ten samý auťák a místo dřeva vezl celé půlky krav a ty rozvážel zase dokola a chlapi je napichovali na takové železné kříže a se sklonem nad oheň je zarážely do země. Bušili kladivy a šlo jim to dobře. Koupili jsme lístky na steak jako na fotbal a po zamávání nám hombre utnul kus žeber, dal nám k tomu chleba a už tu byl první argentinský dlabanec. Je známo, že argentinským steakům se žádné jiné maso nevyrovná. Argentinské hovězí chutná doopravdy jako esence všech mas, která kdy člověk ochutnal. Obvykle se ani nijak nekoření. Jen jsme doufali, že nenastanou žádné střevní potíže, neboť hygienické předpisy jistě dodrženy nebyly a pořádná běhavka hned na počátku expedice taky nebyla plánovaná. Ale vše bylo OK. Oheň je mocná čarodějka, a nebo zda to jistil náš slavíček trnkovice to už nezjistíme, hlavní je že cesta pokračovala bez přerušení dál. Do Esquelu nám zbývalo něco kolem 150 km. Štěrk občas vystřídal asfalt a tak jsme se mohli kochat překrásnýma panoramaty. Gladys jsem vystřídal v řízení jejího Renaultu Megane a cesta pomalu ubíhala. Všude kam oko dohlédlo jen suchá tráva,hory občas jezero ale stromy bychom na ruce spočítali.

Argentina_0172.jpg
Výhled na jezero La Farola

 

Esquel

Argentina_0403.JPG
Nádraží Esquel

Do městečka Esquel jsme přijeli kolem 18:00 hodiny. Slunečný Esquel je bránou do národního parku Parque Nacional Los Alerces a do ostatních rekreačních oblastí. V současnosti má populaci 23 000 obyvatel. První co nás zaujalo, že na každé křižovatce je zákaz odbočit vpravo, tudíž se musí vždy odbočit vlevo. Velká většina ulic jsou jednosměrky. Esquel je malebné městečko spadající do provincie Chubut. Leží ve velké proláklině, kterou před miliony lety prohloubil ledovec. Okolo města je spousta kopců a my se na ně jistě vypravíme. Ale to už jsme u vrat malého domku, ty se na dálkový ovladač otvírají a jsme u Gladys na dvoře. Parkujeme a vybalujeme batohy. Gladys nám ukázala, kde budeme s Jirkou bydlet, protože Markétu si vzala domů Cristina. Dali jsme se trochu do kupy a přivítali se s Hectorem (syn Gladys 34 let), Candelou (dcera Hectora 11 let) a Mauriciem (syn Dominga 25 let). Dostali jsme colu s argentinským fernetem a prohlídli si foto album co jsem přivezl asi 250 fotek v pěkné knize. Samozřejmě jsem oznámil tu smutnou zprávu o mamince. Moc mě je líto, že už jí nebudu moci povyprávět, jak to v té Argentině chodí. Život je přeci jenom pes. Po malém odpočinku jsme přešli jen ulici a hned vedle bydlí Domingo (syn Franceska a bratr Gladys), u něj byl zorganizován ten správný přivítací večírek.

Argentina_0299.JPG
Uvítací párty

Nádherný večer, všichni měli na papírku napsané své jméno a připíchlé na oděvu. Nad stolem byl velkým písmem transparent v češtině VÍTEJTE. Nastalo představování a srdečné objímání. Bylo veselo, musel jsem zazpívat nějakou moravskou, tak to byl „Koníček ryzovraný“ a „Eště si já pohár vína …“ atd. Velmi bohatá večeře a dobré víno i tanec a legrace. Zpočátku jsem byl opravdu dojatý a pomalu jsem nevěděl, co mám dělat, jenže ti lidi byli tak srdeční a přátelští, že nám za chvíli připadlo že tam nejsme poprvé. Zpívala se i hymna a tango a prohlížely se fotky a mapa světa, ani se nenadálo a byly dvě hodiny ráno. Byl to moc nádherný večer.

Probouzíme se, je pondělí 9. února 2009 devět hodin místního času, to u nás je 6 hodin (jistě všichni hezky chrupají), ale nás čeká prohlídka města Esquel. Gladys byla tak laskavá a oprala mě i Jirkovi všechny trička z cesty, tak máme opět vše čisté, to nám Markéta záviděla a říkala že jsme jak na Hiltonu. Šli jsme do města něco nakoupit s Gladys a taky udělat čenč v místní bance, za přepážkou seděl Luiz a jen se usmíval, když nás viděl. Problém s výměnou nebyl, jen nějaké papírové formality a chvíli strpení ve frontě. Kurz peněz byl asi 6 Kč za 1 arg. peso, celkem dobrý. Vyměnil jsem US dolary a dostal 1600 pesos, pro začátek jsem zabezpečen. Luiz je manžel od Patricie a ta je dcera Gladys je to velká rodina budeme se v tom snad orientovat dobře. Když už jsem je vzpomenul mají dva syny Matyase a Lukase. Dopoledne jsme tedy věnovali obhlídce města a odpoledne jsme vyrazili nad město do kopců k jezeru „LA ZETA“. Tam u jezera byla projížďka na koni, já koníka šetřil a jízdu přenechal mladším a lehčím. Sbírali jsme plody Calafate něco jako kříženec borůvky a plané trnky trpké a sladké. Místní používají tyto plody na likér a marmeládu.

Argentina_0439.jpg
Jezero La Zeta
Argentina_0517.JPG
Maté dýchánek

Po prohlídce jezera a popíjení maté, což jak brzy poznáme je nápoj se kterým se setkáme v Argentině ještě mnohokrát. Není snad obyvatel této země, který by s sebou netahal termo lahev s vroucí vodou a kalabasu ze dřeva, nebo tykve. Setkali jsme se s tím v autobuse, na letišti, v obchodě, na celnici a kdekoliv venku. Všichni si nabízejí a usrkávají tento mok. Čaj maté, jehož název pochází z kečujského mati (tykev), popíjeli už v předkolumbovských dobách domorodci na argentinském severovýchodě, na jihu Paraguaye, Brazílie a v Uruguayi. V současnosti se tento nápoj hořké chuti, který se získává ze sušených, drcených a mletých listů a jejž je možné pít jak horký, tak studený, staví po bok fotbalu, tanga, pečeně na rožni a empanadas (druh pirohu) - tohle všechno dohromady definuje charakter a tradice Argentiny. Pití maté je fakticky celý obřad, které má také charakteristický jazyk a dokazuje pohostinnost Argentinců. Je normální sednout si v parku a pozorovat, jak skupiny lidí připravují maté, zalévají ho horkou vodou, kterou si s sebou přinesli v termosce, aby jim nevychladla, a předávají si porongo, totiž nádobku vyrobenou z tykve, jeden druhému. Jirka tomu podlehl a mate pije teď i doma.

 

Argentina_0600.JPG
Chudé obydlí na předměstí

Cristina nás vyvedla na nádhernou vyhlídkovou cestu po kopcích nad Esquelem. Kopečky mě sice zadýchaly, ale ta úžasná pastva pro oči. Přitom nás seznámila s historií města a okolím. Jirka dostal pochvalu před ohnutým stromem za perfekt překlad. S kopce jsme scházeli v 20:00 hod. a bylo pořád krásně teplo a slunečno .Taky už chytáme trochu červené barvy po té české zimě. Tomu nárazu do veder to se tělo musí přizpůsobit rychle a musí se to někde projevit, tak mě například na nose, i když Jorge (Jirka) říkal, že to mám z chlastu, nebyla to pravda. (mýlil se, po chlastu se neloupe kůže). Po cestě dolů jsme narazili i na předměstí Esquelu, kde bydlí většinou chudá část obyvatelstva. Popis takového obydlí je jednoduché, jedna větší místnost, stavba ze dřeva na střeše komín a uvnitř celá rodina. U nás jsou takové chajdy u nových staveb na nářadí. Zastavili jsme se u Sandra tj. syn Roberta ten měl domek aspoň zděný i když též malý a uvnitř velmi jednoduše zařízený. Ale dostali jsme maté a vodu a to nám vyschlým turistům koplo. To bydlení si asi nedovedeme vůbec představit.

Argentina_0543.jpg
Pohled na údolí s městem Esquel
Argentina_0605.JPG
Párty v kubánské hospodě

Gladys již měla přichystanou pochoutku, špagety s masem, asi po italsku a klobásky na grilu, sýr. Jelikož jsme ani vodou nedoplnili ztracené tekutiny, šlo se do místní hospody. Cristina, Hector, Mauricio s kamarádem Markusem a expedice. V první hospůdce byl takový rambajs muziky, a protože jsme si moc nepokecali vyměnili jsme lokál. Bylo skoro půlnoc, ale ve městě ruch jako ve dne, dokonce i banka byla normálně v provozu. Po ulici chodili dospělí s malými dětmi a my z toho byli na větvi. V hospodě, která byla ve stylu kubánské se nám líbilo, i když pivo nečepovali, bylo jen lahvové německé – STELLA ARTOIS. Bylo veselo do pozdních ranních hodin. Jiřík čím víc pil, tím lépe překládal a mám takový dojem, že i já jsem mluvil španělsky docela plynule. Jen Cristina, která je vegetarián a alkohol nepije ochutnala spoustu nealko míchaných nápojů co jsme jí poručili. Z nás moc radost neměla. Nakonec Hector s Mauriciem lezli přes vrata a ráno nám to barvitě popisovali. Zmíním se o těchto klucích. Hector syn Gladys má 34 let,je čerstvě rozvedený, má dceru Candelu a pracuje v ústředí vodní elektrárny Futalefu. Jeho pracovní doba je 6 hodin denně a tři dny v týdnu. Probrali jsme i money. Je na tom stejně jako já, ale nepochopil, že mám v sezonu šichtu od 6 hodin ráno do 22 hodin večer. Mauricio je syn od Dominga a studuje vysokou školu se zaměřením na sport.V hospůdce jsem přilepil na památku naši dvousetkorunu a přidal ji k nespočet jiných měn z různých koutů světa.

 

Argentina_0629.JPG
Petr si koupil slevněné jízdné na vlak, tak už trénuje, aby ho nebolely ruce

Vstával jsem v 9:00 hodin, je úterý 10. února. Gladys uvařila kafčo, Jiřík chrápe a já se snažil zapsat všechno do poznámkového sešitku. Byl to dobrý nápad a nyní je tento deníček mým velkým pomocníkem. Včera ještě před večeří jsme byli na nádraží kousek za domem, kde jezdí historický parní vláček LA TROCHITA. Malebný parní vlak projíždí nádhernou přírodou ze zastávky Esquel, projíždí údolími a mesetami Patagonie a Národního parku Ohňová země. Taky máme v plánu se s ním projet. Venku je zase teplo, ale pofukuje patagonský větřík tak je fajn. Jdu vzbudit Jorgeho – (poznámka operátora) - Jorge žije. Vzbudil se i Hector a dopoledne jsme prožili hraním různých her s Candelou. Aspoň jsme mohli vypustit draky z hlavy. Před obědem jsme šli vzbudit Markétu ke Cristině. Ta ovšem již byla na hodině tanga s Cristínou a Patricií v kulturním domě. Učitel byl prý o hlavu menší, ale základní kroky ji snad naučil. Po obědě byl v plánu historický vlak, ale jelikož nebyly lístky objednali jsme je na další den a plán se změnil. Hector nás pozval do práce na prohlídku vodní elektrárny asi hodinku jízdy s Esquelu. Elektrárna se nachází v národním parku Los Alerces u městečka Travelin. Byl dost silný vítr a nad horami se valil šedivý mrak, byl to vulkanický popel z chilských sopek. Elektrárnu jsme prohlédli úplně celou i vevnitř kam se nesmí. V řece která protéká říkal Hector, že je plno lososů když táhnou a loví je. Projeli jsme i okolí elektrárny přes hráz a viděli jsme i letní sídlo presidenta Argentiny. Momentálně je to žena – Cristina Fernández. Vrátili jsme se k večeru a při popíjení kvalitního argentinského červeného se prohlíželi fotky a video, co jsme přivezli zase do pozdních nočních hodin a pak do hajan zítra je zase náročný plán.

Argentina_0653.jpg
Vodní elektrárna Futalefu
Argentina_0820.JPG
Živá hudba ve vlaku

Ráno vstávám a jaksi se zadrhuje a bolí v krku, je středa 11.2. Rychle nasadit penicilin. Trnkový obstřik a meruňkový slavíček po sobě to jistí, kloktám, ale nevyplivuju, to by byl hřích. V 10:00 hodin přišla Markéta a jdeme na nákup jídla a zastavit se někde v restauraci na internetu, je v každé hospůdce. Ochutnali jsme přitom dobré chardonay z 33 rovnoběžky, velmi kvalitní. Odpoledne ve 14:00 máme lístky na mašinku Trochitu a odjíždíme do indiánské vesnice Nahuel Pan, kde je patagonské muzeum. Hodinku a půl překrásné vyhlídkové jízdy končí na malém nádraží, kde je jen pár domků, naprostá rovinka a v okolí se ční vysoké hory. Prohledáme muzeum, kupuju krásné kameny surové a rozřezané s nádhernou kresbou za pár korun a vláček jede zase zpět. Usídlili jsme se v malém jídelním voze a popíjeli horkou čokoládu (kakao opravdové). Vláček je původní, dřevěné lavice, stropy malé okénka a prý jezdil až do Buenos Aires a to takovou rychlostí, že kdo byl unaven ze sezení, vystoupil a prostě šel vedle vagonu pěšky a až ho zase bolely nohy za jízdy nastoupil.

 

Při zpáteční cestě byl vidět v kopcích nad Esquelem velký požár, ale za hodinku jej hasiči zvládli. U Gladys bylo nachystáno občerstvení a sledovali jsme s Hectorem a Mauriciem fotbal. V TV byl přímý přenos ARG : Německo, přátelák. Výsledek 2 : 0 kluci fandili jak draci. Maradona je pro ně bůh. Přitom se probíralo všechno možné, např., že auto které se nevyrábí v Argentině lze dovézt, ale o 50 % dražší. Proto zde jezdí hodně Fordů a Chevroletů, i když normální Opel Astra zde má název Chevrolet. Kurz měny je momentálně : 1 EU = 4,5pesos a 1 US = 3,5 pesos. Večer jsme pozváni do restaurace Patagonia ve městě na večeři. Sešla se skoro celá rodina, večeře skvělá vínko Malbec a Cabernet Sauvignon. Nedali jsme jinak a večeři jsme platili my, je to jen málo za všechno co pro nás dělají. (360 pesos komplet pro 11 lidí).

 

Argentina_0896.JPG
Zapisek do knihy návštev v restauraci

Opět jeden skvělý večer. Zápis do místního restauračního deníku a jdeme na kutě, neboť zítra nás čeká trek do národního parku LOS ALERCES který jsme si objednali u místní agentury 100 pesos na osobu a celý den. Národní park Los Alerces leží v provincii Chubut v Argentině. Název parku je odvozen od patagonského cypřiše (anglicky alerce tree, latinsky Fitzroya cupressoides). Národní park byl založen roku 1937 a měl ochránit les s patagonským cypřišem a další rostlinstvo typické pro patagonské Andy. Patagonský cypřiš je jedním z nejdéle žijících stromů na světě. Nejstaršímu stromu v parku se odhaduje kolem 2600 let, ale mnoho stromů je nad 1000 let. V parku je komplexní jezerní systém s mnoha řekami. Těmi největšími jsou jezera Menendez, Rivadavia, Futalaufquen a řeka Frey. 12. února čtvrtek budíček brzy v 7:00 snídaně a hurá k domu Cristiny, kam pro nás má přijet mikrobus. Jedeme sami tři. Po cestě Jiřík pěkně gumový, ale pak se probral, nabíráme směr Travelin. Jedeme okolo nádherných jezer úzkou hrbatou cestou, občas zastavíme na vyhlídce a průvodkyně vykládá španělsky tak z toho nic nepochytnem. Pak je malá tůra pralesem kolem jezera až k přístavu, kde se naloďujeme na vyhlídkovou loď a plujeme k ledovci Torecillas. Fotíme a fotíme, i když dnes je počasí trochu aspoň tady sychravější. Po přistání zase po cestách, chodíme sami protože výkladu nerozumíme. Zastavujeme se u druhého nejstaršího stromu světa. Je to chilský cypřiš (alerce, lahuan) 2600 let,výška 57 m a přirůstá pouze 0,8 mm za rok.

Argentina_1127.JPG
2600 let starý cypřiš

Chodíme, je sranda, úžasné přírodní scenerie a do toho Markéta pořád močák a odbíhá do pralesních houštin, naštěstí se vždy vrátila. Ve smluvený čas přicházíme k mikrobusu a stejnou cestou jedeme zpět. Markétě je špatně to má z té blbé coly co pije, nám s Jiříkem nic není, my si dáváme vínko nebo slavíčka. Naštěstí mikrobus zůstal čistý a v 18:00 jsme přijeli k domu Cristíny. Výlet byl skvělý. Cristina nebyla doma, tak jsme šli ke Gladys. Zase jsme měli opráno a vyžehleno. Gladys se musíme než odjedeme odměnit moc se o nás stará - děkujeme. Sprcha, svačinka dobré vínko Malbec – Santa Isabel, píšeme domů maily, posíláme foto a o půlnoci hajinkat, bylo toho zase moc už býváme večer utahaní.

Pátek 13. února – dnes máme úkol nakoupit maso pro malý zájezd, protože zítra jedeme s celou rodinou na víkendový výlet do srubů, které zajistil Luiz. Je to rekreační zařízení banky a je přímo v n. p. Los Alerces u jezera. Chceme se jim za všechnu starost odvděčit a tak jsme jim slíbili nějaké české jídlo, ale umím jen guláš. Ráno po snídani jedeme na nákup do blízkého supermerkáto, nakoupili jsme asi 10 kg hovězího masa v bezva kvalitě spoustu (mucho) flašek vína a nějaké pečivo a těstoviny. Platili jsme 480 pesos. Venku je teplo, ale opět patagonský vítr naštěstí teplý. Jiřík se nám zkulturnil a oholil vous. Gladys jsme koupili čokoládový dárek zase nám oprala,

Argentina_1528.JPG
Typický způsob pečení masa venku i v domě

vyžehlila a převlekla i povlečení, opravdu se máme dobře. Ve městě i pak na silnici jsme potkávali jezdce na koních tzv. “gaučo“. Gaučové také "sirotci Pampy" představují jeden z nejvýznamnějších symbolů Argentiny. Tito svobodní jezdci, silní a zdatní, hrdí příbuzní severoamerických cowbojů, představují dokonalé ztvárnění argentinské ryzosti. Na oběd jsme pozváni k Romanovi (otci Cristiny), je již v důchodu a má malé zdravotní problémy se srdíčkem. Pochází z Chile. Až do důchodu jezdil s kamionem i do Buenos Aires. Je výborný kuchař, upekl telecí maso s různýma přílohami a bylo to opravdu moc dobré. Seděli jsme u něj a prohlédli album s fotkami a kecali, prohlédli si domek a zahradu. Ukázal nám své rybářské nářadí,neboť je vášnivý rybář.

Potom nás Cristina vzala do své práce, velmi zajímavé ona pracuje v jakémsi sdružení, které se nazývá institut vzdělávání – její náplní práce je naučit ty nejchudší obyvatele jak se sami uživit a přežít. Jezdí autem po vesnicích a rodinách a učí je jak si vypěstovat na záhonu zeleninu, pomáhá jim s vyplněním všemožných dokumentů, protože mezi nimi jsou i takoví co neumí číst a psát atd. Ona je strašně obětavá a skromná, klobouk dolů. Večer jsme byli zase pozváni na párty u Luize v domě. Ukázal nám dům, kluci pokojík kde jsme zanechali na stěně fixkou své adresy a malovánky. Konverzace probíhala skvěle hluboko přes půlnoc a pak hajdy do pelechu zítra dvoudenní výlet.

14. února sobota, tak již týden trávíme na jižní polokouli. Doma prý mrzne a padá sníh a tu chodíme v tričkách, kraťasech a je teploučko. Vstáváme před devátou, Chorke je tuhý jak veka a z pelechu ne a ne vstát. Balíme jen věci na dva dny a v deset odjíždíme s Gladys. Hodinka nám již známé cesty a jsme u jezera, perfektní místo na relax, jenže žádný relax, s Jiříkem se dáváme ihned do práce abychom stihli udělat ten správný český oběd, jen knedle vyměníme za těstoviny, protože knedle neumíme ani jeden. Tak cibule stejně jako masa vše do zapůjčeného obrovského hrnce a přichutíme postupně přiměřeně. Sem tam do krku štamprličku a šlo nám to jak po másle prostě „kluci v akci“. Povedl se nám opravdu výtečně i když pepře nebo pišty bylo asi víc, celá familia byla ovšem nadšená a za pokřiku „PIKANTO“ žádala většina přídavek. Markéta za pozdní nástup do kuchyně dostala 1000 trestných bodů, ty jí pak byly prominuty za umytí nádobí, ale stejně má několik tisíc za míchání dobrého červeného s colou, ty jí neodpustíme. Po obědě a siestě sedáme do aut a jedeme na nám již známé místa v parku k houpacímu mostu, zde pod mostem uléháme do trávy kocháme se krajinou a já se vnořil do vln ledovcového jezera ani bych nevěřil jaká to je studená voda asi tak na dva centimetry (muži pochopí). Ale osvěžení to bylo. Krajina nelze popsat slovy to chce vidět. Odjíždíme a jen Markéta s Cristínou, že jdou zpátky pěšky na chatu je to asi 10 km kolem jezera. Jiřík pomáhá stavět mládeži stany a sem tam si dáme poháreček vínka a kecáme zvláště o Francezkovi, jak sem docestoval a jak žil. Tak v poklidu proběhlo pozdní odpoledne a večeře se už nesla v rytmu tanga a všech tanečních kreací co známe, nebo vlastně umíme. Přidalo se i osazenstvo s vedlejšího srubu a ani nevím kolik bylo hodin když Jiřík šel chrápat. Tak jsme si s Markétou vzali vínko a na lavičce u jezera jsme seděli a kecali. Řekli jsme, že budeme spát venku a tak jsme i udělali. Ustlal jsem si pod stromem a náhle, co to, našmátral jsem v ruce něco měkkého (ne Markéta to nebyla), ale zjistil jsem to velmi rychle byl to KRAVINEC. Hygiena v jezeře a změna místa u cesty u plotu, hrůza to jsem si nemyslel, že bude taková zima, no jak na Sibiři, to mě asi ve čtyři ráno vzbudilo. Kolem přešly nějaké ovce a kráva s teletem, málem na mě šláply a tak sem se vyklubal ze spacáku a šel se procházet k jezeru. Už pomalu vylézalo slunko hurá za paprsky. U jezera jsem uviděl Cristinu akorát vstávala, měla spacák mezi kamením až u vody. Šli jsme do srubu uvařila kafčo a mate a snažili jsme se nějak domluvit.

Argentina_1280.jpg
Ráno u jezera
Argentina_1483.jpg
Campintero

To už byla ale neděle 15.února. Naše expedice měla v plánu výlet do Chile a Mendozy a nechtěli pořád otravovat rodinu, i když oni to tak vůbec nebrali. Všichni ještě spali, mi jsme zašli k jezeru a narazili jsme na rybáře chystající se na jezero, byli z Itálie. Vrátili jsme se na snídani, Markéta spala též v kravinci a za noc změnila několikrát místo. Spacák pak prala u jezera. Luiz chystal na opékání jehně ze své farmy kterou nám chce ještě ukázat, nebydlí tam jen tam jezdí na víkendy má ji danou do pronájmu. Přijel i Roman a Domingo a zase bylo veselo. Grilovalo se maso a klobásy, popíjelo se vínko a snažili jsme se mluvit o všem možném, jaký je život u nich a u nás. Mohu-li to trochu porovnat moc se mě líbí, že u nich drží rodina pohromadě bratři, sestry, švagři a všechno probíhá bez stresu a v poklidu, jeden druhému si pomáhají a problémy řeší společně. Nikdy žádný spěch. Jirka šel s holkami na procházku k vodopádům a já s chlapáka seděl u ohně a snažil se něco konverzovat. V lese na stromě seděl datel typický prý pro Argentinu, tak foťák a za ním, podařilo se mě CAMPINTERO vyfotit. Po poledni se venku strhl silný vítr i s deštěm a tak se všichni sešli v jídelně a pokračoval argentinský tanec. Dostali jsme trička a vlajku a fotili se. Celá rodina se nám na trička podepsala a něco milého připsala, bylo to nádherné. Na tohle jsme nebyli nachystaní to jsme podcenili

Asi v 17:00 hodin jsme odjížděli do Esquelu. Cestou zpět zastavila Cristina u hotelu, kde prastrýc Francezko kdysi dělal stropy a schody, byl tesař. Pustili nás dovnitř jen na chvilku, byl to moc nóbl hotýlek. Přijeli jsme po devatenácté hodině, dali se trochu do parády a šlo se na večeři k Domingovi. Na všech byla vidět únava. Maso a Enpanada (piroh s masem) bylo výtečné. Dlouho jsme se nezdrželi a hupky do hajan nabrat nové síly. Vstáváme v 11:00 hodin, hrůza, je 16. února a hned jak vejdu do kuchyně Hector a Gladys mě přejí k narozeninám, vždyť já mám dnes 51 let. Dnes je v plánu odpočinkový den a hned zítra chceme na dva dny do Chile. Jdeme do města na autobusové nádraží ale je zavřeno otvírají až od 17:00, tak nás Cristina vedla do kopečků nad město. Opravdu pěkná vyhlídka a město jak na dlani. Markéta s náma nebyla, strávila celý den s Candelou ve městě po nákupech atd. Před sedmnáctou hodinou jsme vyrazili na autobusák, ale předtím jsme pozvali Gladys na kafčo a zákusek do cukrárny a taky se mrkli po nějakých suvenýrech. Mě upoutaly krásné nože na maso, několik jsem jich zakoupil a taky maté. Když jsme se vrátili šli jsme k Hectorovi a poslouchali muziku a dívali se na fotky z Dakaru Rallye. Jela se v lednu kousek odsud. Prostě mě chtěli zabavit, protože chystali oslavu, ale já o ničem nevěděl.

Argentina_1649.JPG
Oslava Petrových narozenin

V 22.00 hodin mě zavolali do kuchyně a na ten zážitek nezapomenu nikdy, vešel jsem do tmy najednou se rozsvítilo a všichni zpívali, nejde to popsat to se musí prožít. Jiřík to zachytil na kameru. Proto jsme celé odpoledne Cristinu neviděli pekla pro mne dort. Dostal jsem krásný ručně dělaný a tepaný nůž pro gauča i s monogramem a datumem narození, tričko a ledvinku se symbolem města. Opravdu jsem si narozky užil a to tak daleko od domova. Pak jsme se dívali na filmy o Dubňanech, co jsem přivezl, naše kabelová televize mě dala jedno DVD dokonce v angličtině a o ČR jsem měl DVD ve španělštině. Kolem 1:00 hodiny se pomalu všichni rozešli, Gladys jsem dal tričko s českou vlajkou a všechny nášivky co jsem měl na batohu byly vypárány a rozděleny Luiz a Americo. Byl to nádherný večer – všem moc díky.

 

Chile

Argentina_1660.JPG
Náš offroad na cestě do Chile

17. února ráno přijela Cristina s autem z půjčovny, Fiat Siena, žádný jeep, ale snad vydrží. První věc byla natankovat benzín, je tu levný asi 8 Kč litr, Jirka šel do banky vyměnit love. Futalefu přes Travelin směr Chile - Chaiten. Chceme vidět sopku Chaiten u stejnojmenného města. Asfaltová silnice skončila dost brzy a pak šotolina. Po několika malých zastávkách na focení přijíždíme po 80 km do vesničky Centinela, kde na základní škole učí Patricia. Tuto vzdálenost jezdí dvakrát denně klobouk dolů před paní učitelkou. Děti chodí v bílých pláštích a je na nich vidět, že jsou tam rádi oproti ve škole u nás, taky se jinak chovají to jsme čučeli. Před tabuli mě strčili, ani sem nevěděl jak a teď mluv, no ale co? Když mě nerozumí. Jirka to překládal do angličtiny a Cristina do španělštiny sranda, jak učeň jsem si připadal. Loučíme se fotkou s celou třídou a pokračujeme v cestě, krajina úžasná ale cesta čím dál horší. Už i 40 km/hod se zdá být moc. Rallye tlumič. Hranice do Chile jsme překročili v malé vesničce z argentinské strany Carenleufu a po vypsání nějakých formalit na estancio carabionero míříme do vesnice Palena v Chile. Tam jdeme na oběd, ale ne jako u nás do restaurace, ale do domácího občerstvení, to nám vysvětlila Gladys. Prostě se zabouchá na okno baráku a zeptá se, zda ti dají najíst, když ano zaplatíš a jdeš dál a taky jsme to tak udělali Byla polévka, kuře s rýží a pivo. Poděkovali jsme zaplatili a jedeme dál, cesta hrozná příroda překrásná a čím víc do Chile tím počasí mokřejší.

Argentina_1667.jpg
Petr vyučujíc zeměpis

Přijeli jsme k jezeru Yelcho, obrovské jezero a u něj hotel s bungalovy na přespání, tak jsme si jeden vzali na jednu noc 105 dolarů pro 5 lidí. Jezdí sem hodně rybářů i cizinců a srub byl hezký a dobře vybavený, venku pršelo. Pikolík nám přišel i zatopit v kamnech a dal nám dřevo na noc. Byla tam i kuchyňka a vše co člověk potřebuje. V hlavní budově je restaurace, jdeme se tam podívat a přitom si dát nějakou chilskou lahvičku, koupili jsme chardoney velmi hezké a dvě lahvičky do srubu červeného. Dlouho jsme neponocovali a šli hajat, spalo se mě dobře jen Markéta si stěžovala ráno že po jezeru jezdila Aurora. Měla si dát o pohárek víc já jí to říkal. Vstáváme je 18.února a venku pořád prší, lije a lije. Balíme, léčím oko, co mě poprvé chytlo a jedeme směr Chaiten. Po cestě děláme různé zastávky na bezva vyhlídkách, fotíme, cesty pořád na hovno a prší. Jen ta přírodní krása ta se nemění, hory teď už i lesy, řeky a vodopády všude.

Přijíždíme do města Chaiten, je docela zdevastované, protože sopka šplouchla nedávno v květnu 2008. Jedeme po mostě přes řeku, ale to snad není voda jen tekutý popel a břehy asi 7 m vysoký nános popílku, domy napůl zbořené a zavalené popelem dost silný pohled. Místní se většinou odstěhovali zůstali jen starousedlíci a říkají, že do deseti let bude po městě samém, protože neustálý padající popílek město pohltí. Jedem městem s tím, že někde u konce bydlí člověk který by nás vzal terením autem k sopce, ovšem nedalo se prý za takového počasí se tam nedostaneme a přes cestu byly propadliny že by tam spadl i tank, tak se nedá nic dělat ještě prohlídka zůstatků z města, foto a vracíme se zpět ale jinou cestou abychom viděli něco jiného.

Argentina_1762.jpg
Tohle zbylo z hlavní cesty ve měste Chaiten, takže k sopce už nedojedeme

Cesta ubíhala pomalu byla dost únavná a ruce se mě třepaly od volantu ještě dva dny. Zastavili jsme na kafe opět v domácí hospodě, pořád pršelo jen se lilo. Na hranicích celkem v pohodě zase nějaké papíry a štempl do pasu, celníka jsem ováděl o nášivku na rameni - nedal skrblík. Jiřík po 500 m zjistil že v pase nemá razítko a dobře že se vrátil, v Buenos Aires na letišti při odbavení jej chtěli vidět. Po cestě zastávka už v Argentině na pstruhové farmě u řeky Rio Grande. A pak na pozemku kde chce Cristina stavět domek. Příjezd do Esquel v 20:00 hodin, sprcha, čisté prádlo lahvička Malbecu a utahaní jak koťata do postele.

Argentina_1795.jpg
Nekonečné Chilské "dálnice"

Výlet to byl ale bezva moc se nám líbil i přes to počasí a ty špatné cesty. Už nebudu našim silničářům nadávat to jsem slíbil. Po celou cestu a to jsme najeli asi 600 km jsme aut potkali dost málo. Chaitén je sopečná kaldera na jihu Chile. Nachází se v regionu Los Lagos. Zhruba 10 km od sopky leží stejnojmenné město. Kaldera má průměr 3 km. Nacházejí se v ní dvě menší jezera. Severní okraj lávového dómu se skládá především ze sopečného skla, neboli obsidiánu. V blízkém okolí sopky Chaitén proběhlo několik archeologických výzkumů. Archeologické nálezy, jsou důkazem využívání obsidiánu předkolumbovskými kulturami. Sopka se po několika tisících letech nečinnosti probudila roku 2008. Sopečný popel a prach z výbuchu vystoupal do výše zhruba 18 km. Spad popela zaznamenalo i město Futaleufú, vzdálené 160 km od vulkánu. Chaitén měří 1122 metrů nad mořem. A to jsme ještě netušili, že nechybělo mnoho, abychom to zažili na vlastní kůži.

Argentina_1842.jpg
Panorama nad Esquelem, v dáli jde vidět popel který vychrlil Chaiten

Je 19. února a probouzím se až před polednem, Jirka už pracuje na počítači a pomalu začínáme balit. Při obědě se dozvídáme z TV a od Patricie, že sopka Chaiten začala chrlit popel a tam kde jsme včera byli je vidět jen na 10 m před sebe. Šedivý mrak se táhne od Chile až k Esquelu je to krásně vidět i na obloze. Dokonce ve všech obchodech rozdávají roušky a škola kde Patricia učí se zavřela, okolní vesnice Chaitenu evakuovaly. To jsme měli z pekla štěstí, dnes už bychom se tam nedostali. Odpoledne jsme se vypravili na kopec nad městem, výhled na Esquel je fakt hezký a Jirka mladý to kluk si vyšlápl až na úplný vršek a odtud vyfotil úchvatné panorama, přitom jej málem odfoukl patagonský vítr.

Argentina_1841.jpg
Celé město Esquel jako na dlani

Večer nás čeká poslední večeře s rodinou a zítra odjíždíme do Mendozy asi 1600 km, lístky na autobus máme koupeny. Jdu nakoupit víno, sýr a nějaké drobnosti a balím batoh zhruba. V TV pořád zprávy od sopky, záběry jsou strašné. Candele jsem daroval malý digital foťák stejně s ním nefotím a mám problém s tím, jak fajn se o nás starali. Ve 21:00 hodin se celá rodina schází u Luize na večeři, zábava opět bezva, loučíme se s dojetím.Snažil jsem se ze slovníku vytvořit děkování a za celou expedici moc (mucho) poděkovat, byla u toho sranda, ale všemu rozumněli sám jsem se divil. Krásný večer, bylo s nima fajn.

 

Mendoza

Argentina_1865.JPG
Loučení při odjezdu

Pátek 20. února ráno, přípravy na odjezd, hrůza batoh pořád stejně velký a těžký. V poledne jsme na autobusovém nádraží a všichni kdo mohl se s náma přišel rozloučit. Cristina jede s náma, málem zmeškala autobus. Rozloučení s dojetím měl jsem i slzičku na kraji když jsem se loučil s Gladys. Pozval jsem je k nám mnohokrát, doufám, že někdo přijede a budu mu moci všechno oplatit. Sedíme už v autobuse a máváme jak blázni když se rozjíždí, tak Esquel ahoj snad se ještě někdy uvidíme. Autobusová doprava je v Argentině na vysoké úrovni a není vůbec drahá, za cestu jsme platili 1700 Kč, je to pololůžko se stravou a pitím. Cesta má trvat asi 20 hodin. Po cestě je nádherná vyhlídka, není ani obsazeno a číšník nabízí nealko, kafe i vínko. Jedeme směr El Bolson , Bariloche samozřejmě jen po asfaltu.

Pokud bylo světlo seděl jsem u okna a fotil a filmoval, ta úžasná podívaná stála za to. Je zajímavé že autobus jel bez zastávky až do Mendozy přibíral jen asi dvakrát cestující a zastávky ani nedělal. V noci jsem se snažil trochu zdřímnout, ale moc jsem toho nenaspal. Projížděli jsme městy Neuguen , San Carlos, Tunuyan , Zapata, San Rafael a ráno v 9:00 hodin vystupujeme na hlavním autobusovém terminálu v Mendoze.

Argentina_1975.jpg
V dáli Mendoza uprostřed ničeho

Pátý největší producent na světě a jednička v Jižní Americe, to je vinná Argentina. S plochou vinohradů blízkou 400 000 ha je Argentina 4. až 5. největší vinařskou zemí na světě. Tak jako v jiných jihoamerických vinařských zemích spadají počátky pěstování révy vinné do 16. století a souvisí s příchodem španělských kolonizátorů. K výsadbám moderních odrůd přistoupili pěstitelé koncem 19. století. K podstatnému rozšíření ploch vinohradů došlo v 30. - 40. letech minulého století. Proslavila se především svými plnými červenými víny. Přitom až do devadesátých let minulého století byla argentinská vína ve světě takřka neznámá. Argentinci totiž dokázali všechno vypít sami. Teprve nástup nových technologií a vzdělaných odborníků povýšil vína průměrné kvality na úroveň srovnatelnou s vyspělým vinařským světem. Ten se pak o ně začal intenzivně zajímat. Centrem argentinského vinařství je Mendoza.

Město ležící na vyprahlé náhorní rovině pod Andami obléhají nekonečné vinice, které se táhnou od obzoru k obzoru. Réva zde roste v nadmořských výškách jinde na světě nevídaných. Většina je v rozmezí 700 až 1400 metrů nad mořem, což odpovídá hřebenům Krkonoš. Mají tady dokonce i vinice ve výšce 2400 metrů. Studené noci dávají hroznům dostatek aromatických látek, teplé slunečné dny zase dost cukru. Suché podnebí tady brání rozšíření chorob a umělé zavlažování dává vysoké úrody. Tou nejslavnější a pro argentinské vinařství nejtypičtější je Malbec, který zde dává tmavá, nádherná, plná komplexní vína. Dalšími častými odrůdami jsou Cabernet Sauvignon, Merlot, Barbera a Syrah, z bílých je to Chardonnay, Chenin Blanc, Sauvignon Blanc a místní speciální odrůda Torrontes.

Argentina_1951.JPG
Trhy v na náměstí nezávislosti

V Argentině je zřízen státní kontrolní orgán, který důsledně kontroluje vína, jak pro místní spotřebu, tak pro export. Z každého vyváženého kontejneru vína se odebírá vzorek pěti lahví, který se podrobí analytické a senzorické analýze a pokud nevyhoví předepsaným podmínkám, nedostanou vinaři exportní povolení. V Argentině je zakázáno přislazovat mošty a vinařští inspektoři procházejí v době vinobraní všechny sklepy a pokud někde najdou zásobu cukru následují přísné sankce.

Mendoza tohle město bylo kdysi nenápadnou osadou uprostřed pouště. Místní lidi ovšem byli pro vidinu kapky toho alkoholu ochotní sednout a zamyslet se a výsledkem byl propracovaný systém zavlažovacích kanálů, který dal vzniknout dnes vyhlášené vinařské oblasti. Ostatně i to je jeden z důvodů, proč sem teď míříme i my. Je vlastně sobota 21.února. Hned na autobusáku nás odchytl mladší chlápek a nabízel místo v hostelu kousek od terminálu za 40 pesos den čtyřlůžkový pokoj se sociálkou a má tam ubytovány i Čechy. Jmenoval se Mário a hned nám ty čechy zavolal telefonem abychom se jich zeptali jaké to tam má, velice slušný chlápek. Nic jsme neřešili a jeli s ním. Po příjezdu ve dvoře zněla česká řeč, to bylo něco pokecat v mateřštině. Byla to parta kluků (postarších od 40 do 60), kteří vylezli na Anccanaguu asi 6900 m nejvyšší horu Argentiny, Jeden byl z Uherského Hradiště ale jména si nepamatuju. Vyprávěl nám stručně výstup. Odpoledne jeli do Santiaga de Chile a odtud odlet domů.

Argentina_1912.JPG
Dlabanec U červené sukně

Náš program je jednoduchý, sprcha, vybalení, kafčo odpočinek a ve 13:00 vyrážíme do města. Mendoza je argetinská provincie na centrálním západě země. Mendoza hraničí s provinciemi San Juan na severu, s provinciemi San Luis a La Pampa na východě, s provinciemi Río Negro a Neuquén na jihu a s Chile na západě. Navigátorem byl jmenován Jorge a ujal se toho dobře, dle mapy kterou dostal od Mária, se kruhovitým pohybem dostával do středu města až jsme dorazili na náměstí nezávislosti, kde probíhaly trhy a plno stánků nabízelo se všechno možné od pitomostí až po krásné řemeslné věci. Jiříka uchvátila asi půlmetrová dřevěná růra, co vydávala při přetočení zvuk moře, neváhal a už ji má v batohu. Nakoupili jsme drobné suvenýry a skončili jsme v restauraci pod náměstím – název „červené sukně“. Vyhládlo nám a opravdový argentinský steak byl to pravé co jsme potřebovali. K tomu hezký Malbec a jen tak v poklidu jsme pozorovali chod města. Pak znova plantání po městě – Jorge zklamal, vodil nás a měl mapu obráceně, ale vyplantal se z toho a při první příležitosti opět lahvinka tentokrát Sauvignon blanc – ten se nám moc nelíbil, velký zbytek cukru. Ani po dalších vzorcích nás nepřesvědčili, Cristina z toho byla na vedle. A jelikož se nám líbilo u „červené sukně“ vrátili jsme se tam, to už byl večer a čas na večeři. Dali jsme si MILANESE něco jako náš řízek. Holky vegetariánky opět zdravotní jídlo. Víno skvělé. Pomalu by začalo kantáre, už mě tlačili na podium, naštěstí už tam jeden byl. Procházku městem jsme ukončili po půlnoci a šli na kutě.

Argentina_1963.JPG
Připrava na seskok padákem

Neděle 22 února v 9:00 budíček, hygiena, kafe a pivko. Holky už trajdají po nákupech, jo ženské. S Jirkou jsme šli nakoupit proviant, vodu atd. zastavili se na pivečko a plánovali další dny. Chceme ještě nějaké exkurze ve vinařství, dnes je paragliding a koupit lístky na autobus do Buenos Aires. Sraz je ve 14:00 s Máriem. Vyjíždíme za město, tam bere kamaráda s padákem a pak nás odvezl na malé parkoviště u silnice kde čeká terénní auto. Nasedáme a i s bagáží si to ten auťák šlape do kopce, ale jakého, nevím jak to popsat. Strmý kopec, úzká kamenitá cesta, rychlost snad pětkrát zredukovaná jednička a okraj silnice od srázu snad 20 cm. Tady když se to překulí je po nás jak po žabách. Za půl hodinky jsme na vrcholu. Kluci rozbalili svahové padáky a jdeme na to. Připínali nám různé popruhy a cosi mě furt pilot drmolil, ale já mu nerozuměl, tak jsem volal Jiříka ať to přeloží. Borec mě říkal: “až tě klepnu do zad tak utíkej, nezastavuj nebo tě kopnu do prdele“. Dobrá rada nad zlato, a tak jak klepl valil jsem co by Chuantorena a to už jsem byl v luftě. No řeknu-li nádhera je to málo, je to úžasné celá Mendoza pod námi jak na dlani, škoda že jsem se bál vzít kameru. Markéta dole měla záchvat, pištěla, ale skočila taky i s Cristínou. To už my byli dole a natočili a nafotili jejich přistání. Bezva jsme dobří!!! Musíme se odměnit. Návrat do hostelu plni dojmů. Mário nám poradil kam zajít na večeři, tak to prubnem .

Argentina_2061.JPG
Šéfkuchař v akci

Asi ve 20:00 směr tzv. “žrádelna “. Podle mapy, kde nám Mário udělal tečku jsme ji našli úplně v pohodě, otvírací doba byla až od 21:00 tak jsme chvilku počkali a po zaplacení 23 pesos na osobu jsme vešli dovnitř. Představoval jsem si nějaký nádražní bufet, protože po tomto zaplacení se už nic víc, kromě pití neplatí a do zavírací hodiny tj. 02:00 si každý může sníst co zvládne. Tohle byla ovšem nádherná restaurace jak v nejlepším hotelu, nazdobené a prostřené stoly a vždy pár těchto stolů měl na starost číšník. Jídlo bylo formou bufetu, jenže zde byl výběr všeho možného od masa, příloh, mořských potvor, zeleniny a ovoce až po zákusky a poschoďové dorty a zmrzliny. Dokonce palačinky, které udělaly před vámi. Taky všemožné saláty a hořčice, nebo přílohy k masům. To byl pohled pro turisty jako mi, Jirka zavelel a už se šlo na to. Abych se přiznal po druhém kole už jsem nemohl a to jsem neměl ani steak, ten jsem zvládl o chvilku později, ale Jirka byl pořád o jedno kolo vpřed. Holky to měly jednoduché ty jedli zdravě a vegetariánsky, velmi špatný pohled na ně. Až bylo břicho nacpané a zalité dobrým bílím vínkem říkám: “pojďme to rozchodit, nebo prasknu jak balón“ a Jorge odpověděl : “ projdi se po restauraci, já počkám až mě sedne a jdu ještě na jedno kolo.“ A tak jsem přetrpěl tu hodinku, pozoroval jedlíky a myslel že umřu. Jirka zvládl předkrm – krm – dokrm a ještě cosi na špičku rýča .

Pak se šlo na povinnou tůru městem, všude lidí, hudby a plné restauračky s venkovním posezením. Jídlo se má zalévat, tak lahvička Sovignon blanc suché s mírnou kyselinkou přišla vhod a chodíme a chodíme až se objevíme na známém náměstí nezávislosti a mezi trhovci se stánky. Jirka uviděl buben a hotovo už jsme ho nikam nedostali do té doby než ho opravdu koupil a hombre mu ho i naladil. To už má druhý hudební nástroj, ještě že tu neprodávají cimbále. Z trhů si to směřujeme k hostelu, ale do cesty se nám připletla naše hospůdka „u červené sukně“. Zasedli jsme, dali vínko, kecali s nějakým angličanem co jezdí do Argentiny každé léto (argentinské) a bylo 1:30 hodin. Majitel tam zůstal jenom s námi, tak jsem mu řekl o exkluziv tinte (červené), pookřál a nabídl lahev Malbecu, byl vynikající později jsem zjistil že lahev stála 500 Kč, ale asi jsem udělal na šéfa dojem, protože s náma i poseděl přinesl flašku jako vzorek a když jsme odcházeli po zaplacení, zavolal si mě a dal mě na cestu lahev červeného gratis. Loučil se s náma a i šikovné servírky mávaly jak na prvního máje. Útrata byla 200 pesos a stálo to za to. Určitě se sem ještě vrátíme. Na hostelu jsme dopili lahvičku, tu darovanou, a spali jak dudci. Bezva den vždyť jsem měl svátek. Bylo Petra (a Petr to je skála).

Argentina_2117.JPG
Exkurze ve vinařství Baudron

Pondělí 23 února se vzbouzíme s Jiříkem v 10:00 holky už jsou někde ve městě. Dopoledne máme siestu, plán je až od 14:00, tak vegetíme. V hubě sucho a oko kalnější, ale žádný bolehlav přeci jsme pili kvalitní víno. Hygiena, kafíčko, dopisování poznámek, Jirka u notebooku, posíláme domů foto, aby viděli že jsme zdrávi. Jistě jim doma padá sníh a mrzne a mi se tu opalujeme ve slunečních paprscích. Siesta až do 14:00 hodin, pak pro nás přijel mikrobus a jedeme na exkurzi po vinařství okolí Mendozy. Je jich tu spousta chtěli jsme navštívit vinařství SALENTAIN na doporučení kamaráda Mirka Chytila, jenže to je možné jen středy a neměli volné lístky. Proto jsme zvolili jiné. První zastávka byla v malé rodinné firmě vyrábějící 1,7 milionu litrů jen červeného vína barikovaného a 90% produkce exportují do USA. Jmenovalo se DON ARTURO. Protože jen my nerozuměli španělsky dostali jsme průvodkyni v angličtině a tak Jirka překládal a překládal. Technologie nic nového, ale zaujalo mě že víno v sudech zraje 3 až 5 let, spíš se neexpeduje. Po prohlídce jsme zase jeli jinam, cesta vedla kolem vinic a tu je ta zvláštnost, že všechny vinice jsou zavlažovány většina podmokem, kdy v každém meziřadí je prohloubena hluboká rýha, ve které teče voda. Druhá zastávka nebyla sice vinařská, ale též zajímavá a to lisovna olivového oleje. Též rodinná firma, kde nám ukázali jak se olej za studena lisuje a co z něj jde všechno vyrobit. Krémy, parfémy, doplňky stravy, mýdla a jiné. Třetí zastávka byla opět vinařská. Tentokrát to byla velká vinařská firma BAUDRON. Sama firma má 700 ha vinic a hrozny i nakupuje. Vyrábí 11 milionů litrů vína ročně. Na prohlídku jsme dostali šikovnů děvčicu a ta se věnovala pouze nám, prohlídka byla moc zajímavá, tady hrozny vůbec nemelou jen odzrní a lisují celé bobule. Obrovské tanky jsou betonové a v jednom z nich byla degustační místnost. A opět vína pod tři roky naležení nejdou na pult. Velké dřevěné sudy jsou jen na dekoraci. Zájem o tuto exkurzy je asi obrovský, neboť neustále přijížděli a odjížděli spousta mikrobusů. Pak nás mučača zavedla do degustační místnosti kde jsme si prohlédli i různá ocenění, degustovali pár vzorků a za dobrou cenu mohli koupit nějaké lahve. Poslední exkurze byla u malého soukromého výrobce likérů. Malá firmička a když majitel uslyšel že jsme s české republiky vyhrklo zněj : „Slivovice “, byl to náš člověk, ale měl by se přijet učit na Moravu. Pálil trnky, ale to vedle moravské kořalky nešlo ani postavit, jen likéry jakž takž ušly, ale všechno čokoládové a sladké jak h………. z nutrie. Tož jsme mu nějaků tů radu na kořalku dali, ale stejně vypadal že by vypálil aj dámské kolo, kdyby to šlo.

Argentina_2131.JPG
Likérka

Před likérkou se s náma rozloučila Cristina, neboť jí jel autobus zpět do Esquelu. Kdoví kdy se zase uvidíme. Moc jsme jí za všechno poděkovali a se srdečným objetím se rozloučili. Mikrobus nás přivezl před hostel asi v 21:00 hodin. Hygiena a šli jsme na poslední večeři do naší známé hospůdky „U červené sukně“, steak medium s přílohou, Markéta pizza. Majitel šéf jen nás uviděl už mával, tak jedna lahvinka padla a vrátili jsme se na hostel. Seděli jsme na dvorku, popíjeli vzorky co jsme nakoupili při exkurzi a vlastně byl večer relax. Mysleli jsme na Cristinu, že sedí v autobuse a má před sebou stovky kilometrů. Pomalu jsme se kladli do hajan. Ještě zítra jsme celý den v Mendoze. Pak se přesuneme do Buenos Aires odkud nám letí letadlo do Madridu a z Madridu do Vídně. Proč jsme letěli z Vídně? Cena letenky byla o 7000 Kč levnější než z Prahy, proč? To nevíme. Ale taky nám ta Vídeň nevadila je to přeci z Moravy kousek.

Úterý 24. února vstáváme v 9:00 ráno. Markéta už je v trapu asi běhá po městě a shání poslední suvenýry. My si udělali snídaní a na dvorku posedávali a věnovali jsme se různým důležitým činnostem. Tak třeba udělat revizi šrajtofle. Ještě budeme platit ubytování a musí zůstat love na Buenos. V záloze jsou bankovní karty, ale tu zatím použil jen Jirka. Mě zůstává přes 400 pesos a 40 dolarů, není to málo ale ani moc. Taky bylo potřeba dopsat zápisky a při kafíčku to šlo skvěle. Markéta se vrátila v poledne celá nová, nakoupila nové trička i s kalhotami. Odpoledne jsme vyrazili na poslední procházku městem, našim cílem byly zelené parky, kterých na mapě bylo spousta. Mendóza je město tak akorát, ani velké ani malé. Lidé vycházejí do ulic, na hlavním náměstí Plaza Independencia bývají davy lidí, stánky, zahrádky, pódia, kde se tančí tango, atmosféru zpříjemňuje mírný vítr a díky Andám chladnější počasí.

Argentina_2160.JPG
Petrovy ostruhy za pár korun :)

Taky jsme se zastavili v nějaké hospůdce na poháreček vínka, to je tady skvělé. Klimatické podmínky v Mendoze vinným hroznům prospívají. Hory ochraňují vinice před vlivy Tichého oceánu a téměř 300 dnů v roce zde svítí sluníčko. Navíc se mnoho vinic nachází ve vysokých nadmořských výškách, což dodává hroznům na velikosti a na síle jejich slupek. To jsou předpoklady pro výraznou barvu a bohatou chuť. Jak jsme tak chodili uviděl jsem malý obchůdek s různými typickými místními věcmi a tak jsem do něj zavítal. Do očí mě padly krásné kovbojské ostruhy, no nádhera a byly těžké. Cedulka na nich ukazovala 75 pesos, tak říkám Jiříkovi to beru bude se to vyjímat na zdi, ale ať se zeptá jestli je to za jednu, nebo za obě. Jirka se zeptal, prodavačka mu řekla že za obě a už jsem se s nima hrnul k pultu. Chtěl jsem platit kartou a tak už jsem ji nachystal, ale děvče se pro jistotu ještě na něco ptalo a tak naštěstí na kup nedošlo – ty ostruhy stály 1500 pesos, to by byl větr na účtě, fuj to jsem si oddechl, ale líbily se mě moc. Těch 75 pesos stály jen kožené řemínky na ostruhách, dobře jsme se nasmáli.

Na hostel jsme se vrátili kolem 18:00 hodiny, sprcha odpočinek a jdeme na poslední večeři v Mendoze. Rozhodli jsme, že se znovu mrknem do tzv. “žrádelny “. Tentokrát jsem si to opravdu vychutnal a steak byl vynikající. Jorge to ovšem vzal opět poctivě a ke konci umíral a funěl, kdyby udělal ještě jedno kolo praskl jak demižón. Lahvinka vychlazeného Sauvignonu jen prospěla. Výběr jídel byl stejný a množství taky, přitom restaurace nebyla zaplněná hosty, to si u nás za ty peníze nedovedeme ani představit. Takže po dobrém jídle a pití nutná delší procházka. Pomalu různýma uličkami jsme mířili k hostelu a přitom se stavili ještě na červené. Jirka je asi nemocný nedal si pohárek tak to je zlé !!!!! Musel jsem to zvládnout sám, Markéta mě taky nepomohla, a s takovým materiálem jsem cestoval po jižní polokouli. Dám jim trestné body a hotovo! Na hostelu jsme seděli na dvorku do 05:00 hodin ráno. Zítra už bude balení a v 19:00 nám jede autobus do Buenos Aires.

Vstáváme v 11:00 hodin, je středa 25. února. Sprcha, kafe, v hubě jak v polepšovně, ale v pohodě. Sedím na dvorku, píšu zápisky a mám skoro sbaleno. Do batohu se zázrakem nevešly jen jedny kraťase, tak to odserou a zůstanou tady. Teplota venku přímo letní, rosa na čele a před náma cesta do Buenos Aires asi 10 hodin v autobuse. Celé odpoledne jsme na hostelu u Mária, je dobaleno jen věci nutné na cestu u sebe. Mário nám zavolal na 18:00 taxi, rozloučili jsme se a hurá na autobusák. Bylo to celkem dobré ubytování a příjemný majitel, adresu i telefon mám kdyby bylo někdy potřeba, nebo někomu doporučit. Není to hvězdičkový hotel, ale pro normes hombre dostačující. Autobus terminál jsme našli dobře, jen chvilka zpoždění a už sedíme v luxusních sedačkách a v pohodlí. Sedím u okna a dívám se na krajinu, samé vinice a vinice, Jirka se dal zatím se spolucestujícíma do soutěže – bingo. Tady totiž průvodčí nejen že se stará o pohodlí cestujících, ale snaží se je i bavit a tak se hraje o přívěšek asi stříbrný znak autobusové společnosti se kterou jedeme, bohužel tu si nepamatuju. A tak jedeme a jedeme, je noc, doma už jistě po půlnoci, myslím na ně že všichni spí a snad jsem i na chvilku schrupnul taky.

Argentina_2271.JPG
Pouliční tango

Čtvrtek 26. února. Přijíždíme do Buenos Aires v 8:30 hodin na hlavní autobusové nádraží. Retiro bus terminal je hlavní autobusové nádraží, je veliké, famózní, dlouhé 0,5 km, otevřené non-stop. Takhle rozsáhlé nádraží jsem ještě nikdy neviděla. Sídlí zde několik desítek společností zajišťujících dálkovou přepravu, jsou rozděleny podle toho, kterým směrem jejich autobusy míří (sever, jih..). Vzhledem k velikosti země a vzdálenostem, které busy denně překonávají, jsou argentinské dálkové autobusy na rozdíl od našich busů perfektně vybavené, důvěryhodné a na to, jaké vzdálenosti denně razí, jsou jízdenky směšně levné. Na přepážkách se ve společnostech jinak než španělsky nedorozumíte. Platit se dá i mezinárodní platební kartou. Obvykle se kupují lístky 3-4 dny dopředu. Buenos Aires je velkoměsto se vším všudy a člověku nabízí nesčetně zážitků - moderní architektura vedle koloniálních staveb, nekončící proudy troubících aut valící se po nejširší ulici světa Avenue de 9 Julio, nekonečné množství lidí spěchající všemi možnými směry, náměstí Plaza de Mayo s prezidentským palácem, odkud pronášela projevy Eva Perón, ale i klidná zákoutí kolem slavného hřbitova Recoleta. Vzali jsme si taxi a Jirka udal adresu, kterou již včera vybral na internetu. Bylo to ve staré čtvrti San Telmo a jmenoval se CARLY, 80 pesos na noc pro všechny tři. Byla to jedna světnička s třemi válendami a malá sociálka, hajzlík a nad ním sprcha, vynikající nápad mohou se udělat dvě potřeby najednou – vysrat a vysprchovat. Ale cena dobrá a na jednu noc úplně stačí.

Argentina_2368.JPG

Takže jak jsme se trochu ubytovali, ihned jsme vyrazili do víru tohoto velkoměsta. Hrůza, tolika lidí, aut a rámusu. Zakoupili jsme mapu a Jirka co by osvědčený průzkumník se ujal vedení skupiny. Naše ubytování bylo pár metrů od malého náměstíčka s názvem DORREGO. Na tomto náměstíčku je několik hospůdek a prodejní trhy všeho možného. Nejvíce nás zaujal hombre co vyřezával mince, úžasná trpělivá práce, dostal od Jirky nějaké české drobné a mám takový pocit, že lvíčka s ocasem vyřezává ještě dnes. Prodávali se tu knihy, pohledy, kameny, indiánské šperky a všemožná veteš. Uprostřed si dva mladí lidé rozložili koberec pustili přes autobaterii magnetofon a tančili tango. Po odtančení několika kousků obešli všechny stoly s napřaženým kloboukem. Prostě kouzelné náměstí. Pokračovaly jsme až na velké hlavní náměstí Plaza de Mayo s růžovým palácem Casa Rosada, což je prezidentský palác a balkonem odkud Evita promlouvala k lidu. Dorazili jsme k hlavní třídě, nejširší to ulici Avenue de 9 Julio s obrovským obeliskem stejným jako je v Paříži. Buenos Aires se nachází na východě země na pobřeží Atlantského oceánu, je to nejdůležitější argentinský přístav, při společném ústí řek Uruguay a Paraná. Samotné město leží na 34. stupni jižní zeměpisné šířky, zhruba na stejné úrovni jako Sydney nebo Kapské město, v nadmořské výšce asi 25 m. Převládá zde mírně vlhké subtropické podnebí. Léta jsou obvykle velmi horká, průměrná teplota se v období od prosince do března pohybuje něco pod 25°C. Zimy jsou vlhké, teplota neklesá nikterak nízko, v období od června do srpna můžou teploty klesat pod 10°C. Roční úhrn srážek činí 1 005 mm. Převládajícím typem krajiny v okolí města je pampa. Počátky města sahají do počátku 16. století. První osada na místě dnešního města, kterou zde vybudovali Španělé, byla postavena v roce 1536 a nesla jméno Puerto de Nuestra Señora Santa María del Buen Aire (česky Přístav naší Nejsvětější Panny Marie dobrého větru). Španělští osadníci se ale brzy dostali do konfliktů s domorodými indiány a nakonec byli přinuceni k opuštění této oblasti, v roce 1541 na útěku osadu vypálili a kontrolu nad územím získali opět indiáni. V roce 1580 se sem kolonizátoři vrátili a na místě vypálené osady nechali postavit město Ciudad de la Trinidad. Při porovnání z dnešním velkoměstem toto městečko vypadalo uboze. V roce 1606 mělo všehovšudy pouhých 600 obyvatel. Tento stav byl způsoben i tím, že v okolí se nenacházely žádné vidiny zisku pro Španělsko, proto osada ležela mimo zájem španělského krále. Významnější funkci město získalo až v roce 1776, když se stalo hlavním městem španělského místokrálovství Río de la Plata. Od roku 1816 mělo status hlavního města Spojených provincií La Platy, v roce 1826 se stalo hlavním městem Argentinské konfederace. V roce 1880 se Buenos Aires stalo hlavním městem nově vzniknuvší samostatné Argentiny. V roce 1913 byla do provozu dána první linka metra. B.A. má nyní přes tři miliony obyvatel. A tak, i když unaveni, chodíme po tomto městě a pozorujeme ten ruch. Sem tam se zastavíme občerstvit a dáváme si pivko, je úžasné když vám pikolík přinese lahvové pivo v chladicím kýblíku na šampus. Cestu jsme zakončili na našem blízkém náměstíčku a odpočívali a přitom sledovali dvojici tančící tango. Když u nás s kloboukem byli poněkolikáté i přesto že děvčica, byla hezká, naznačili jsme že jsme již několikrát zaplatili. Řekla jen sorry. V 17:00 jdeme na pokoj, hygiena a příprava na večeři. Daleko jsme nešli, opět zvítězila hospůdka na náměstí. Večeře skvělá jen nás dost otravovali různí somráci, i malé děcka, to bylo dost únavné. Nejhorší na tom bylo, že o jídlo nestáli, jenom pesos. Ale taky je na nás již vidět únava, přeci jenom za těch 20 dní co cestujeme toho bylo naráz privela. Noc proběhla normálka spali jsme jak koťata.

 

Cesta domů

Argentina_2376.JPG
Všudypřítomný Che

Pátek 27.února, vstáváme v 10:00 hodin, dnes je poslední den expedice Haluz, večer odlétáme. Přemýšlíme, co celý den budeme dělat s bagáží, když musíme opustit pokoj, tak se rozhodujeme, že zaplatíme ještě jednu noc i když ji nebudeme potřebovat a batohy si necháme na pokoji do večera. Dobrá myšlenka, nedovedu si představit jak bychom tímto nákladem chodili do večera po B.A. Ráno snídaně v blízké hospůdce, já jen kafe, začínám mít problémy, beton v břuchu. Plánujeme navštívit hřbitov Cementario de la Recoleta, který připomíná svými hroby miniaturu města. Vzdálenost je tak 15 km bereme taxi a za chvilku po proplétání se uličkami jsme na místě. Řidič starší pán jel jak Fitipaldi a když jsem mu řekl česky :“ jedete jak Fitipaldi“ rozuměl jen to Fitipaldi a přidal plynu. Platili jsme 18 pesos. Je to zajímavé co 1 km zhruba 1 pesos a taxíků je tu jak much. Počasí letní, krásně teplo, to bude šok za dva dny budeme uhrabovat sníh. Hřbitov opravdu vypadá jak malé městečko, náhrobní kameny ani nejsou vidět jen hrobky v různých stavebních stylech a většinou jde vidět dovnitř na rakve. Pocit to není nijak okouzlující. Hrobku Evity Peron jsme našli lehce, stačí sledovat skupiny lidí kam míří, celé zájezdy. Tak rychlá fotka a jdeme dál. Když jsme hřbitov prošli, sedli jsme si naproti do kavárny pod slunečník, dali si kafčo a pivko a plánujeme co dál. Šli jsme na obhlídku nejbližšího parku, krásné stromy, asi původní. Na mostě přes celou silnici nákres Che Guevary, byl Argentinec marxistický revolucionář, politik, lékař a vůdce partyzánů na Kubě. Potom nás Markéta ukecala, abychom sní šli na do Starbucks coffe, že si koupí hrneček do své sbírky. Po pár kilometrech tvrdé chůze na spalujícím slunci a smogem zaplněnými ulicemi jsme došli do vytoužené kavárny. Markéta šťastná si stoupla do velké fronty a mi si sedli a dali pivko. Jelikož se nám cesta zpět pěšky zdála dost dlouhá, vzali jsme za 19 pesos taxi a nechali se dovést k našemu malému náměstíčku. Tam jsme v podobě pizzy povečeřeli, byla tak velká, že Jirka musel zabojovat abychom jednu zvládli. Udělali jsme poslední kolečko mezi stánky, koupil jsem v blízkém starožitnictví na zeď z kůry dřeva podobiznu hlavy chlapa, moc se mě líbila a šli jsme pro bágle, dobalit a frčíme na letiště. Stopli jsme si taxi a hurá na EZEIZU. Bylo to dost daleko jeli jsme asi 45 minut přes ucpané Buenos, taxikář jel s náma úplně jinudy než ten předtím, tento se vyhýbal placeným úsekům. Před letištěm se s náma vřele loučil, objímal a líbal. Jak se starými přáteli, jsou srdeční ti Argentinci, nebo že by za ryto? Asi ne platili jsme 89 pesos.

Argentina_2386.JPG
Cesta domů

Hned u vchodu do letištní haly balíčkovali hombre zavazadla a šup rychle do první fronty na odbavení. Po odbavení zavazadel šup do druhé fronty a ejhle každý jsme museli zaplatit 18 US dolarů za odbavení, o tom jsme nevěděli, a tak jsme to dali různě dohromady. Ještě se vrátím k zavazadlům, měli jsem je opravdu nabouchané, co to šlo a čekal jsem i průser při vážení, ale nestalo se i když Markétin batoh vážil skoro 35 kg, můj 29 kg Jirkův nevím ale jistě nebyl lehčí a to táhl ještě buben na zádech. Všude jsme prošli úplně bez problému, bezva. Po úplném odbavení jsem se toulali různými shopy s všemožným zbožím. Koupili jsme poslední dárky cigarety, parfémy a Markéta “dulce de lece“, taková strašně sladká krémová pasta, ale do nutely měla daleko. To nám bylo nabízeno vždy na snídaní, ale jen jsme s Jirkou okoštovali, jinak Markéta vezla domů asi 6 kg. V Argentině je snídaně každý den stejná a sladká, pečivo, lece nebo marmeláda, čaj, mate nebo kakao.

Asi po hodince už jsme u našeho terminálu a pouští nás na palubu letadla Airbus A 340 společnosti Iberia a čeká nás dlouhý let do Madridu. Sedadla máme zase bezva spokojenost, to zajistila Markéta ještě v Praze. Cesta probíhala bez problémů knížka, muzika a spánek jen maličko, Jiřík má zase výhodu, usne kdykoliv, kdekoliv, ó jak mu závidím. V Madridu trochu honička při hledání terminálu a za tři hodinky přistáváme ve Vídni. Batohy přišly v pořádku, bereme je a už se hrneme ven, tam nás čeká Milan a Marcela. Vřelé přivítání a tentokrát odjíždíme z Vídně po dálnici.V autě i přes únavu vyprávění zážitků a plni dojmů nevíme co vyprávět první.

Doma již všichni čekali, nachystaná večeře a přivítání bylo po těch 22 dnech nádherné. Byli jsme z cestování utahaní, gumoví, ale museli jsme své ještě živé zážitky z expedice povyprávět, již při pohárečku našeho moravského vínka. K těmto zápiskům jsem se dopracoval až za půl roku, až ve mně všechno to co jsme zažili trochu uzrálo, omlouvám se za nedostatky v pravopisu a slohu,nikdy jsem knihu nepsal jen to bylo ve mně a muselo to ven a je to venku. Expedice když ji dneska hodnotím byla velmi bezva a jsem rád, že jsem ji zbuntoval a měl skvělé parťáky (i když Jirka s Markétou chvílemi byli jak kočka a pes), ale to v nich bublalo to mládí, já starý pes jsem jen usměrňoval. Byli skvělí. Již teď vím, že pokud zdraví dovolí chci se tam vrátit a poznat zase jiné oblasti této rozsáhlé země. Byla to zatím nejhezčí a nejzajímavější cesta kterou jsem podnikl.

 

 

144771 Last modified on neděle, 22 březen 2015 17:12

12910 comments

Leave a comment